Mají solidární pikety smysl?

22. august 2008

Vždy po nějaké době mi někdo položí otázku, často zavánějící sarkasmem, zda mohou solidární pikety za účasti několika málo osob něco změnit? Abych pokaždé neopakoval ty samé argumenty, pokusím se je tady shrnout.

Naposled jsem se, jako člen Svazu Syndikalistů Polska (Zwiazek Syndykalistów Polski – ZSP), účastnil, nebo je přímo organizoval, solidárních piketů v záležitosti propuštění odborářů z Auchan, Starbucks a Lionbridge. V každém z těchto případů část osob pozvaných na piket nepřišla s odůvodněním, že „akce nemá smysl“. Opominu, že to může být obyčejná racionalizace neaktivnosti – skvělá „rozumná“ výmluva pro to, nic nedělat, zůstat doma a v nejlepším případě číst Marxe nebo Bakunina. Věřím však, že část lidí, trpících politickou depresí, která v současnosti deptá celou společnost, skutečne nevěří, že je možné nevelkými akcemi tohoto druhu mít jakýkoliv vliv na realitu – a k nim směřuje tento text, neboť „racionalizátory“ nic nepřesvědčí, vždy si najdou stovky jiných výmluv.

První, nejzřejmější odpovědí na výše zmíněnou otázku je tato: když už mě někdo prosí, abych zorganizoval ve věci proti němu vedených represí byť jen malý piket, tak pokud zrovna mám takovéto organizační schopnosti, nepřemýšlím nad pro a proti a jaký to bude mít vliv na kapitalistický systém jako celek – prostě to udělám. Vyžaduje to elementární pocit solidarity, tím více, když víme, také z vlastní zkušenosti, kolik hlas solidarity, někdy ze druhého konce Polska, a občas ze druhého konce světa, znamená pro osoby, proti nimž jsou represe vedeny.

Existují však mnohem „racionálnější“ důvody pro organizování akcí tohoto druhu – obzvláště, když se odehrávají v rámci širší kampaně v mnoha městech. Vezměme příklad poslední akce ohledně Lionbridge – vím, že vedení firmy je v hlubokém šoku z toho, že akce nabrala tak obrovský rozmach a to v mezinárodní míře. Tato kampaň je rozptyluje a neumožňuje jim racionálně myslet, čehož důkazem je slavný, paniky plný dopis zaměstnancům Lionbridge, v němž odhalili svá slabá místa a ulehčili nám práci. Stejnou věc jsme pozorovali u soudu, kde ředitel působil dojmem, jako by měsíc nespal – v jeho případě jde přeneseně o život, o to, zda sám nebude propuštěn, protože od té doby, co vyhození odboráře nabralo globální ohlas, není to již záležitost pouze lokální pobočky korporace. Je známo, že vedení chtělo propuštění odboráře vyřídit potichu. K jejich smůle se to nepovedlo a teď každý den ztrácejí pevnou půdu pod nohama. A to všechno díky dokonce nevelkým akcím, takovým, jako např. na Slovensku.

Stejně to vypadá v případě kampaně proti represím proti odborářům v síti kaváren Starbucks – v Polsku proběhl nevelký piket před sídlem firmy, která zde tento rok bude otevírat svou kavárnu Starbucks. Samotný piket by možná neznamenal tolik, kdyby nebyl součástí mezinárodní kampaně, která ve své síle, díky rozšíření celé záležitosti, na korporaci vyvíjí obrovský tlak. Na celém světě v rámci této kampaně proběhlo několik desítek menších či větších akcí.

Ve světě internetu přichází ke slovu nový nástroj boje – internetové stránky. Nemají je jen korporace, ale stále častěji je zakládají samotní pracující, aby se lépe organizovali a informovali o různých případech represí. I to je obrovský prostředek nátlaku na korporace. Na internetu probíhá informační válka, kterou se často daří vyhrát aktivistům. O tom, že korporace této hrozbě věnují zvláštní pozornost, může svědčit fakt, že Coca-Cola uznala za nutné vytvořit internetové stránky v polštině jako protiútok proti kampani Killer Cola, která si bere na mušku případy porušování práv pracujících tímto koncernem.

Tedy každá činnost mající za cíl projevení solidarity, byť i ta nejmenší, má smysl, obzvláště pokud představuje část větší kampaně. Naneštěstí mnoho lidí přistupuje k dělání čehokoliv konzumním způsobem. Jednou z častých otázek, se kterou se setkávám, je: „A kolik tam bude lidí?“ Tehdy se přímo nabízí odpovědět: „Spolu s tebou to už budou dva.“ Jaký má význam to „kolik tam bude lidí“ v rozhodování zda se zúčastním solidární akce? Je to snad zábavní akce, že dobrá zábava je podmíněna počtem lidí? Musí snad člověk, který navrhuje či organizuje piket osobám, které se považují za „sociálně či politicky angažované“ zajistit speciální zábavu, davy diváků, aby se jim vůbec chtělo pohnout z baráku a laskavě „eventuálně“ cokoliv udělat? Často se také objevuje otázka: „A co se bude dít?“ - ve smyslu, zda mi to poskytne dostatečně dost adrenalinu. Zda bude akce dostatečně radikální a bude „skvělá zábava“. Protože např. každodenní informační práce je strašně nudná, lepší jsou akce organizované jednou za rok, ale za to s humbukem a takové, na kterých poteče krev proudem a budou ji živě ukazovat v televizi. A pak na rok ticho a lízání ran a v mnoha případech odhození jakékoliv aktivity, protože „už bude co vyprávět vnoučatům a to stačí“.

Týká se to také takových spektakulárních akcí jako kontrasummity – kde je třeba mnohaměsíční mobilizace, nejčastěji se jen několik lidí snaží jak blázni, na pokraji infarktu, aby veřejnosti zajistili co nejvíce zábavy a aby je vůbec přinutili se objevit. A fakticky často hodně lidí laskavě přijíždí na tento spektákl, to aby se podívali, tu aby opět pochodovali městem, zakřičeli si a občas něčím hodili. Naneštěstí často po takové spektakulární události namísto toho, aby nastoupil nárůst aktivity, nastupuje její náhlý pád v souvislosti s vyčerpáním sil, zásob atd. Mezitím veřejnost po „zábavě“, namísto toho, aby posílila hnutí, mění záměr svých zájmů a např. jede na koncert. Naproti tomu skupinka organizující „spektákl“ po celé akci vyhořívá, hádá se o to, kdo co zavinil apod. Často se ukazuje, že celá akce prostě přerostla organizační možnosti zapojených skupin a něco, co mělo poskytnout nové síly se stalo hrobníkem a skupina není dokonce ani schopná zkonzumovat eventuální mediální úspěch. Toto se děje nejčastěji, když se chce přeskočit etapa těžké a nudné každodenní práce – malopočetných „žalostných“ piketů, rozdávání letáků a tištění časopisů, budování infrastruktury hnutí a organizačních struktur – a najednou přeskočit do etapy obrovského spektáklu, který magicky ze dne na den všechno změní, „probudí masy“, bez ohledu na aktuální sociálně-ekonomickou situaci.

Ale pravda je taková, že někteří naneštěstí chápou celou tu věc jako formu zábavy a extrémního sportu, bez ohledu na to jaké bude mít dané konání dlouhodobé výsledky a zda vůbec existuje smysl je podstupovat. Což neznamená, že občas spektakulární akce nemají smysl, ale musí být dělány s rozvahou a představovat část širšího boje, musí být završením jistého procesu a ne jednorázovým výkřikem do tmy, protože existuje jakési „nutkání“ aby se „něco“ udělalo.

Mimo to v kontextu malé stabilizace systému – kdy je sociální angažovanost lidí nevelká, zorganizování pikety s dokonce jen málo počtem jejích účastníků, je malé vítězství nad marasmem, vítězství také nad vlastní nemocí a lenivostí. Obvykle se ze systémového monolitu odlamují nejprve jednotliví jedinci, než se pohne větší vlna.

Xavier (ZSP)













Diskusia

Vitajte v diskusii k článku. Cieľom diskusie je navzájom sa deliť o svoje pohľady na tému, skúsenosti a nejasnosti.
Ďakujeme, že v diskusii komunikujete s úmyslom konštruktívnosti, vzájomnej pomoci a úcty. Všetka komunikácia, ktorá ma iné ciele, bude presunutá tam, kam patrí - do smetného koša.

Pridaj príspevok

Meno:
Mail:
Téma:
Príspevok:

Pred odoslaním vyplň slová na obrázku aj s medzerou medzi nimi.