Pozor, anarchista! Augustin Souchy. Nová brožúra NBZ
9. november 2009
Augustin Souchy bol nemecký anarchista a antimilitarista. Narodil sa 28. augusta 1892 v Ratibore a zomrel 1. januára 1984 v Mníchove. Okrem ruskej revolúcie zažil aj nemeckú, španielsku, kubánsku a portugalskú. V brožúre opisuje svoje skúsenosti z ruskej revolúcie v roku 1917 a dôvody, prečo pozitívne hodnotenie revolučného procesu neskôr vystriedala zásadná kritika. V závere sa venuje aj kubánskej revolúcii. Text zároveň približuje dôležité dilemy, ktoré v 20. storočí stáli pred revolučným hnutím pracujúcich.
Stiahni si zadarmo PDF alebo objednaj cez Červeno-čiernu distribúciu. V prípade, ak nájdeš nejasné vety (myšlienky) alebo iné chyby, kontaktuj nás na nbz(zavináč)priamaakcia.sk.
Na stiahnutie: Pozor, anarchista! Augustin Souchy (PDF formát, 0,45 MB)
Ďalšie tituly NBZ nájdeš na nbz.priamaakcia.sk
Pozor, anarchista! Augustin Souchy
Augustin Souchy, ročník 1892, původem z Horního Slezska, byl po celou dobu svého života anarchista a nikdy nebyl členem komunistické strany. Patří k těm, které Lenin pozval do Moskvy ještě v době, kdy bylo odštěpování komunistických stran od sociálních demokratů teprve v začátcích, aby je získal pro komunistické světové hnutí a pro vstup do III. internacionály. Leninovu „diktaturu proletariátu“ rozpoznal Souchy na rozdíl od mnoha jiných již tehdy jako diktaturu komunistické strany, respektive jejího politbyra, a nedal se ani v osobním rozhovoru s Leninem přesvědčit o správnosti jeho politiky. Je pravděpodobně jen velmi málo současníků, jejichž život je tak bohatý na činy a zkušenosti jako život Augustina Souchyho.
Jeho otec byl sociální demokrat, a tak se Souchy již jako dítě učil poznávat konspiraci, odpor proti existujícímu řádu a konflikty s ním (říšský „Zákon o socialistech“, jímž byla zakázána sociálně demokratická strana, byl dva roky před Augustinovým narozením zrušen). Od svého přesvědčení nikdy v životě neupustil, nelpěl však také dogmaticky na představách, které realita změnila. Tomu odpovídal jeho postoj k sociálnímu a politickému dění během posledních let jeho života. Augustin Souchy zemřel krátce po tomto rozhovoru na Nový rok 1984 jako jednadevadesátiletý na jedné mnichovské klinice.
Pane Souchy, celý život jste pracoval v německém anarchosyndikalistickém hnutí a dá se předpokládat, že se v našem rozhovoru budou často vyskytovat pojmy jako anarchie, anarchisté, anarchistické hnutí atd. Snad by bylo dobře, kdybyste právě dnes, kdy se pojmy anarchie a anarchismus často zlovolně zkreslují a za anarchii je často označováno mnohé, co s původním významem tohoto politického hnutí nemá nic společného, řekl několik vysvětlujících slov.
Ano, tak tomu bylo už od minulého století. S anarchismem se spojovaly hlavně atentáty. Anarchismus je sociální filozofie, jeden z mnoha směrů, které vznikly v minulém století po francouzské revoluci. Byl to ve Francii Proudhon, který poprvé použil slova „anarchie“ pro označení svých idejí. Později v I. internacionále to byl Bakunin; ten používal pojmu anarchie jen zřídka, zastával však tutéž koncepci. A potom se koncem minulého století objevili hlavně ve Francii, ale také v jiných zemích, jednotlivci, kteří podnikali jménem anarchismu atentáty; např. v Rusku, bylo to v roce 1881, byl spáchán atentát na cara. Atentátníkem však nebyl anarchista, ale jakýsi „narodnik“- to znamená „lidový socialista“. V témže roce se konal v Londýně mezinárodní kongres anarchistů, kde se účastníci přihlásili k tzv. propagandě činu. Jednou z hlavních postav byl Johann Most, bývalý německý sociální demokrat, poslanec říšského sněmu, který se stal později anarchistou. Most tento kongres v Londýně zorganizoval. Když potom byly v průběhu tohoto vývoje páchány atentáty - a někteří atentátníci byli anarchisté anebo si tak v každém případě říkali - stalo se pak slovo anarchie, anarchismus označením pro hnutí, které páchá násilné činy. To však nesouhlasí; protože všichni ti lidé, kteří podnikali atentáty, nebyli žádní teoretici, neříkali, co je anarchie, u nich šlo o impulzivní činy.
Prvním teoretikem, který použil slova anarchie k označení svých ideálů, byl Proudhon. Píše toto: „Anarchie je, smím-li se tak vyjádřit, formou vlády nebo zřízení, v níž osobní a veřejné svědomí vytvořené vývojem vědy a práva samo postačuje k udržování pořádku a zajišťování všech svobod, v níž tedy principy autority, policie, daně atd. jsou omezeny na nejnutnější míru, v níž zmizí monarchistické formy centralizace a jsou nahrazeny federalistickými zřízeními a komunálními zvyklostmi.“
Vy jste byl jako zástupce tohoto hnutí jedním z mužů první hodiny ruské revoluce, nikoli jako účastník, ale od samého začátku jako kritický pozorovatel. Původně jste se stavěl k této revoluci pozitivně a s tímto pozitivním postojem jste také poprvé jel do Ruska, sešel se s Leninem a nepohodl se s ním. Mohl byste nám docela stručně vylíčit tehdejší situaci a ony rozpory v názorech mezi vámi a Leninem?
To bylo tak: Ruská revoluce vypukla, protože Rusko takříkajíc prohrálo válku. A zde bych chtěl poukázat na to, že kdyby byla prohrála válku Francie nebo Anglie, byli by měli revoluci i tam. V Rusku vypukla revoluce už v roce 1905, tehdy však byla poražena. A revoluce v roce 1917 byla něčím zcela novým. Rozuměli jsme tomu asi v tom smyslu: Tak jako Velká francouzská revoluce bojovala proti feudalismu, právě tak se proti němu, respektive proti carismu, zvedla ruská revoluce. Tedy věřili jsme - Lenin a my všichni dohromady také - že tato revoluce bude mít tentýž význam jako Velká francouzská revoluce.
Byli jsme samozřejmě proti kapitalistickému systému, socialisté, anarchisté a jak se všichni nazývali, jen naše pojetí byla různá. Všichni jsme však byli revolucí nadšeni. Já sám jsem už v roce 1918 napsal brožurku ve švédštině - byl jsem tehdy ve Švédsku - pod titulem „Diktatura a socialismus“ - v níž jsem souhlasil s revolucí a socialismem, ale odmítal diktaturu.
Jak víte, vypukla v Německu v listopadu 1918 revoluce. Levičáci jako Liebknecht, Luxemburg a mnozí jiní věřili, že to bude začátek, že revoluce půjde dál a že socialismus nahradí kapitalismus. Nespokojili jsme se jen se zřízením republikánského kapitalismu, chtěli jsme skutečnou sociální revoluci, sociální spravedlnost. A ta, jak jsme věřili, také přijde. Pak jsme však slyšeli, že to v Rusku neprobíhá tak, jak by mělo, protože Lenin a jeho strana bojovali proti všem, kdo měli jiné názory než oni, jako proti kontrarevolucionářům. To byla jedna věc. Jiná byla tato: Tehdy existovalo málo komunistických stran anebo vůbec žádné. Jednalo se o to, hájit revoluci například v Anglii, Francii a v Německu, nepodporovat carské generály, ale naopak revoluci. Tehdy existovalo heslo „Ruce pryč od sovětského Ruska“ – „Hands off Soviet Russia“. Byli jsme tedy pro revoluci, ale nikoli pro diktaturu.
V první světové válce jsem byl ve Skandinávii a pak jsem se vrátil zpět do Německa. Usnesli jsme se vyslat do Ruska jednoho delegáta. Mezitím založil Lenin v roce 1919 novou internacionálu, Komunistickou internacionálu. Ale protože existovalo tak málo komunistických stran, chtěl do ní začlenit i syndikalisty a anarchisty. Toto hnutí bylo tehdy silnější než komunistické hnutí. V Itálii, ve Francii - syndikalismus pochází z Francie - potom v Latinské Americe, také v Anglii byli Shop Stewards, v Holandsku samotném jsme měli po první světové válce 100 000 členů. Já byl v Berlíně v redakci našich novin, které dostával každý člen zdarma, a tak jsme vždy naprosto přesně věděli, kolik členů máme. Také naše hnutí v Německu bylo silnější než komunistická strana.
Lenin nás teď tedy pozval, abychom přijeli do Ruska. Měl jsem přitom dvojí úkol. Za prvé se informovat, jak to v Rusku skutečně vypadá, a za druhé se eventuálně tohoto kongresu zúčastnit a společně s ruskými a všemi ostatními revolucionáři bojovat za tentýž cíl. To byl můj úkol. A tak jsem odjel v dubnu 1920 do Ruska; lodí ze Štětína do Tallinu s mandátem Svazu svobodných pracujících Německa za anarchosyndikalisty. Jel jsem do Ruska jako jejich delegát - bylo mi tehdy 28 let. Prvního května v noci jsme dorazili do Petrohradu a příštího dne už jsem šel k Zinověvovi. Zinověv byl předsedou petrohradského sovětu, jeho sekretářem byl Viktor Serge. Toho už jsem znal, protože byl dříve také v anarchistickém hnutí. Mezitím jsem se v Petrohradě informoval o dělnických radách. Avšak tyto rady, to bylo překvapivé, nebyly vůbec takové, jak jsme si je my, syndikalisté, představovali. Už v I. internacionále, když vypukl konflikt mezi Marxem a Bakuninem, zastával Bakunin ideu rad; hlásal totiž, že dělníci by měli sami převzít továrny a vést je, a že také rolníci by měli převzít půdu do svého vlastnictví a svoji práci sami organizovat. Tak jsme rozuměli radám my.
Ale v Rusku za Lenina tomu tak nebylo. Rady zde sice měly své poradce v petrohradském sovětu, ale tito poradci založili současně ministerstvo hospodářství a všechna jiná ministerstva; různé továrny byly například řízeny ministerstvem nebo osobně ministrem hospodářství. Například tu měli oddělení pro kovoprůmysl. A toto oddělení nasadilo do Putilovských závodů ředitele. Putilovské závody byly, podobně jako v Německu Kruppovy závody, největší továrnou na zbraně v Rusku. Když jsem tam šel a prohlédl jsem si to, zjistil jsem, že dělnické rady v těchto závodech neměly vůbec žádná práva. Jejich práva pozůstávala z rozdělování potravin a zabezpečování hygienických podmínek, aby bylo vše v pořádku. Byly jim tedy přenechány nepodstatné úkoly, všechno ostatní dělalo ministerstvo, to znamená ředitel, kterého ministerstvo dosadilo. Když jsem o tom později hovořil se Zinověvem a také s Leninem, řekl jsem: „Poslyšte, vy říkáte, že tady máte rady, ale továrny a závody neřídí rady, ale ministerstvo. To jsou přeci dvě rozdílné věci.“ A tu mi Zinověv odpověděl: „Ale to přeci nejde, soudruhu! To, co chcete vy, je maloburžoázní pluralismus. To bychom měli namísto asi tisíce akcionářů, řekněme, no šest tisíc malých majitelů. (Asi tolik dělníků měly tehdy Putilovské závody.) Ale to není to, co chceme. Všechno má patřit proletariátu a proletariát bude zastoupen stranou.“ To leželo Leninovi hlavně na srdci, odbory byly pro něj bezvýznamné, všechno musí mít v rukou strana. Strana byla elitou proletariátu, tak tomu také Zinověv rozuměl a řekl: „Ne, to nejde, to musí dělat proletariát, respektive vedení proletariátu, tedy strana, a ta musí všechno řídit a tím způsobem to patří všemu lidu.“ Identifikovali tedy lid se státem, zatímco my mezi lidem a státem dělali rozdíl. A pro Lenina a jeho druhy ve straně byli lid a stát jedno a totéž. Taková byla situace v Petrohradě.
Brzy jsem poznal, že všechno bylo zcela jiné, než jak jsme si mysleli. Jel jsem do Moskvy; byl jsem v Rusku celkem půl roku. Cestoval jsem a procestoval celé evropské Rusko, Ukrajinu, dostal jsem se až dolů do Kyjeva, všechno jsem dobře poznal a napsal jsem o tom v roce 1921 také knihu o ruské revoluci, v níž jsem se k revoluci stavěl kladně, ale diktaturu jsem odmítl. Tak tomu tedy bylo.
Zúčastnil jsem se pak jako hostující delegát II. kongresu III. internacionály. Byla založena v roce 1919, v roce 1920 se konal druhý kongres. A tam také chtěli získat syndikalisty a anarchisty, aby nová internacionála byla větší silou. V diskusích se pak však ukázalo, že to, co chtěli oni, a to, co jsme chtěli my, byly dvě rozdílné věci. Chtěli, aby Komunistická internacionála existovala i nadále, a pak měla být založena - jak říkali - rudá Odborová internacionála, a tato internacionála měla být podřízena Komunistické internacionále, skládající se z komunistických stran. Kromě toho mělo ve všech zemích připadnout vedení výhradně komunistické straně. Odbory a jakékoli jiné organizace měly být komunistické straně podřízeny.
Prakticky se to však uskutečnilo. Dnes existuje tzv. Světová odborová federace; to jsou odbory komunistických zemí a několik komunisticky orientovaných odborových organizací v jiných zemích, které jsou podřízeny komunistickému hnutí.
Ale v roce 1920 k založení této rudé Odborové internacionály ještě nedošlo, stalo se tak teprve o rok později, neboť delegáti ze Španělska, Itálie, Latinské Ameriky a ze Spojených států měli průmyslové odbory a všichni byli mého názoru. A protože jsem byl jazykově nadaný, mluvím mnoha jazyky, mluvil jsem i jménem ostatních. Nemohli jsme se na kongresu sjednotit. Po kongresu mě Lenin pozval do Kremlu. Většina delegátů už odjela. Lenin mi chtěl vysvětlit, že moje stanovisko je nezralé. Diskutoval se mnou, přesvědčoval mě, že jeho stanovisko je správné, totiž, že vedení revoluce musí mít v rukou strana.
Jako syndikalisté jsme také nebyli pro účast ve volbách. Syndikalisté - jak víte - se nezúčastňovali parlamentních voleb, chtěli uskutečnit socialismus s dělníky a rolníky, nikoliv uchvácením parlamentu. Lenin a jakýsi Ital se mnou na kongresu polemizovali. Nakonec jsem si řekl: Teď nastala revoluční situace. V roce 1917 došlo skutečně k ruské Únorové revoluci, pak v listopadu k Říjnové revoluci a o rok později vypukla revoluce v Německu a Rakousku a ve všech zemích, které prohrály válku. Tehdy byla opravdu revoluční doba. A byli jsme toho názoru, že v takové revoluční situaci nespočívá koneckonců problém v účasti na volbách, ale - a v tom byl Lenin téhož mínění - v organizování revolučních akcí mimo parlament, a ty byly tehdy důležitější. Lenin však říkal, že se strana přece jen má parlamentních voleb zúčastnit. Já však byl proti tomu. Přesvědčoval mě. Na základě těchto diskusí, které se mnou vedl, ale nejen se mnou, i s mnoha delegáty z jiných zemí v témže směru, napsal pak malou brožuru „Levičáctví - dětská nemoc komunismu“.
Nemohl mě obrátit na svou víru a také já jsem ho nemohl přesvědčit. Tak to bylo. A ještě něco zajímavého: Mezi tí