Reformy porazíme jen bojem

Dnes, 21. září 2010, se v Praze sešlo na 40 tisíc převážně státních zaměstnanců, aby demonstrovali proti škrtům, které se rozhodla uplatnit nová pravicová vláda v čele s premiérem Nečasem. I když v předních řadách demonstrovali policisté, kteří jindy proti demonstracím násilně zasahují a jejich účastníky neoprávněně perlustrují a buzerují, rozhodli se někteří antiautoritáři tuto odborářskou akci kriticky podpořit.

Symbolickou podporu pracujícím, jejichž životní podmínky plánuje vláda výrazně zhoršit, vyjádřila například Antifašistická akce (AFA), která vypnula obsah svých webových stránek a pro tento den zveřejnila jen prohlášení:

„Podporujeme protesty proti nejbrutálnějšímu zásahu do sociálních práv od listopadu 1989. Pracující, nezaměstnaní, studenti a důchodci, stejně jako chudí lidé žijící z minima v Česku, i v celé Evropě, jsou obviňování z toho, že si žili nad poměry a mají zaplatit státní dluhy. Státní dluh stejně jako krize jsou ale nedílnou součástí kapitalismu a nebyly způsobeny těmi, kteří jsou z nich obviňováni. Největší část dluhu ve skutečnosti připadá na vrub státně-byrokratické elitě, která ale jakoukoli odpovědnost odmítá a přesvědčuje nás, že skutečnými viníky jsme my všichni ostatní. Připomínáme, že boj proti škrtům se nemůže vést jen na demonstracích oficiálních odborových organizací, ale hlavně na samotných pracovištích, ve školách a na ulicích. Organizujme se, bojujme za svá práva!“

Do pražských ulic vyrazili členové a členky kolektivu Kolektivně proti kapitálu (KPK) s letákem, který shrnuje asociální útok vlády na pracující a vyjadřuje se k možnostem, jak tento útok odvrátit. Myslíme si, že rozhodně stojí za přečtení a další šíření. Proto ho také přetiskujeme na našem webu a nabízíme ke stažení.


Reformy porazíme jen bojem

Nejedná se o nic menšího než o tvrdý útok na naše životní podmínky. Snižování mezd státních zaměstnanců, škrty sociálních výdajů, důchodová reforma, zvyšování DPH, školné, zhoršování pracovních podmínek změnou zákoníku práce... Cílem vládních opatření je jít na ruku potřebám kapitálu, dát mu k dispozici víc zdrojů a zvýšit moc jeho představitelů (šéfů a manažerů) na pracovištích.

Není to poprvé. Zažili jsme liberalizaci cen v roce 1991, reformy pravice v čele s ODS v roce 1997, nevyplácení mezd v letech 1999/2000 i reformy levice během roku 2005, kdy ČSSD zjednodušila firmám propouštění a deregulovala nájemné. Současné vládní plány se s tím ale nedají srovnat. Teď jde o skutečnou ofenzívu proti pracujícím:

* Jedná se o útok na nás všechny. Na zaměstnance z veřejného sektoru i soukromého, na lidi pobírající dávky (některou z dávek přitom pobírají tři pětiny z nás) i na penzisty a imigranty. Vládní útok přichází poté, co soukromý sektor zasáhlo propouštění a výluky v době krize a následné přesčasy, zvyšování intenzity práce a v lepším případě stagnující mzdy. Totéž, ale v horším teď hrozí ve veřejném sektoru a všichni bez rozdílu máme být terčem škrtů. Pracující jako celek tak čelí jak útoku kapitálu na jednotlivých pracovištích, tak útoku státu na úrovni celé společnosti.

* Politici i představitelé kapitálu vědí, o co se hraje. „Máte příležitost, která se již nemusí opakovat,“ vyzval politiky prezident Klaus. Jinými slovy apeluje: Pracující v Česku se zatím nenaučili kolektivně bránit, využijte toho a utáhněte šrouby co nejvíc, dokud se nezmátoří.

* Nejedná se přitom o přechodná opatření. Nejsou jen „na dobu, než pominou následky krize“ či než „se zmenší státní dluh“. Proto je důležité postavit se jim teď hned.


Abychom ale měli šanci na úspěch, nestačí jen protestovat, byť s dobrými úmysly. Potřebujeme vědět, kdo na čí straně stojí, a hlavně se musíme opřít o vlastní, nezávislou politiku, kterou postavíme proti politice státu a zaměstnavatelů. Jejím základem musí být: řiďme se jen svými vlastními zájmy:

* Zní to sobecky? Stát a firmy dělají totéž. Stát se též nestará, jak budeme vycházet s penězi, když nám seškrtá platy a zdraží potraviny. A šéfové firem neřeší, že pro nás řetězení smluv na dobu určitou a flexibilizace pracovního trhu znamená pracovní nejistotu. Máme si snad kvůli snižování státního dluhu nechat poslušně sahat na peníze, abychom se tím víc byli nuceni zadlužovat my sami kvůli bydlení, studiu či nové pračce? Je na čase, abychom se začali chovat sobecky, s ohledem jen na vlastní zájmy, i my, kteří jsme závislí na (nemanažerských) mzdách či dávkách, či chcete-li, my jako pracující třída.

* Nenechme si namluvit, že jsme zodpovědní za státní dluh. Stát nejsme my. My nejsme zodpovědní za správu státu, jeho rozpočtu ani za stav ekonomiky. Za státní dluh a stav hospodářství jsou odpovědní politici a šéfové, kteří z něj mají zisky. Je na nich, aby hledali řešení – na nás je, abychom si vymohli, že se nedotkne našich kapes.


Povést se nám to může jen tehdy, bude-li politiky a šéfy naše „Ne!“ bolet.

* Naše obavy z budoucnosti ani nadávání ani víra v opoziční politiky reformy nezastaví. Velké demonstrace mohou povzbudit a ukázat sílu, samy o sobě ale nestačí. Chceme-li si ubránit životní úroveň, neobejde se to bez mobilizace na pracovištích, státních i soukromých. Naše síla je tam, kde můžeme narušit výrobu zisku: v nemocnicích, na školách, v kancelářích, supermarketech a továrnách. Na nic jiného zaměstnavatelé (a stát je jedním z nich) neslyší tak jako na stávku. Stejně tak mohou stát bolet blokády státních úřadů.

* Nespoléhejme na odbory. Nikdy nekopou výlučně jen za pracující. Odbory berou vždy ohledy na „potřeby a možnosti ekonomiky“ = vždy berou ohledy na zájmy kapitálu a zaměstnavatelů. Odbory jsou vždy připravené k ústupkům. Už teď šéfka odborů zaměstnanců státní správy navrhuje vládě místo snižování mezd „jen“ jejich zmrazení na tři roky (o jejich reálný pokles by se pak postarala inflace)!

* Spoléhat se můžeme jen sami na sebe. Stejně jako máme vlastní zájmy, stejně tak potřebujeme i vlastní sebe-organizaci – nezávislou na odborech a jejich vyjednávání. Samozřejmě, tím víc odpovědnosti a participace to od nás vyžaduje. Chceme-li vyhrát, musíme něco „investovat“. Kdo bude spoléhat na politické strany všech barev, parlamentních či mimoparlamentních, nebo odbory, prohraje zaručeně. A nadlouho.

* Využijme toho, že vládní plány míří na nás na všechny. Čím víc pracujících mají poškodit, tím víc se vláda vydává na křehký led: tím víc lidí má důvod se proti ní postavit.

Pozor, politici to vědí, a proto se nás snaží už teď rozdělit: staví pracující ze soukromého sektoru proti „zhýčkaným“ státním zaměstnancům, svádějí vinu na ty, co „zneužívají“ dávky... Skočíme jim na to? Budeme na sebe ukazovat navzájem, sektor po sektoru, a žalovat vládě „nás ušetřete, ale tamtěm sáhněte na peníze, ti si žijí nad poměry“? Nebo budeme dost inteligentní na to, abychom se nenechali rozdělovat a řídili se našimi kolektivními, třídními zájmy?

Kapitál hledá nové zdroje a ukrojit si chce z našich mezd a důchodů. Naším bezprostředním úkolem je obrana našich životních podmínek.

Takové boje musíme v kapitalismu svádět pořád. Kromě okamžitých výdobytků jsou jejich nejcennějším výsledkem kolektivní zkušenosti a sebedůvěra pracujících, díky nimž může naše třída čelit poručníkování šéfů a státu ve všech jeho verzích a které nám dovolí vidět dál než za současnou společnost, v níž musíme vzdorovat tak mocnému soupeři, jako je kapitál.

Kolektivně proti kapitálu, Praha 20. září 2010 www.protikapitalu.org, kpk [a] protikapitalu.org



Pôvodný článok a foto na www.csaf.cz